K vytvoření člověka, kterého lze opravdu nazvat stoikem, je třeba silnější osud. Jeho cesta nebude rovná: musí stoupat i klesat, musí být zmítán vlnami a vést svou loď bouřlivým mořem. Musí udržet směr navzdory osudu. Mnoho věcí bude tvrdých a drsných, ale jsou to věci, které může sám změkčit a vyhladit. Oheň zkouší zlato; neštěstí zkouší statečné. Seneca, O prozřetelnosti

Když se lidí zeptáte, co chtějí od života, většina odpoví podobně: více peněz, více pohodlí, více úspěchu, lepší práci, lepší postavu, více jistoty. A není na tom nic špatného. Problém začíná až ve chvíli, kdy tyto věci postavíme úplně nahoru, na vrchol své pyramidy hodnot. Pak se může stát, že když o ně přijdeme, zhroutí se nám celý svět.

Představme si dva lidi. Oba chtějí být šťastnější, oba chtějí lepší život a oba chtějí být psychicky zdravější. Jenže každý z nich má trochu jiný cíl. První člověk chce hlavně odstranit nepříjemné pocity: zbavit se úzkosti, deprese a vrátit se do období, kdy mu bylo dobře. Jeho cílem je návrat k normálu.

Druhý člověk chce něco hlubšího. Chce růst, být silnější, svobodnější a moudřejší. Chce se stát lepší verzí sebe sama. A právě v tom je podle mě obrovský rozdíl. Když prvnímu člověku zmizí symptomy, cítí úlevu. Když ale přijde další krize, často ho znovu srazí na zem, protože se ve skutečnosti příliš nezměnil. Jen se na chvíli zbavil problému.

Druhý člověk používá i samotné problémy jako trénink. Když přijde další krize, není z ní nadšený, ale zároveň ví, že právě tady se rozhoduje, kým se stane. Jeho cílem totiž nikdy nebylo jen zbavit se symptomů. Jeho cílem byla transformace.

Dvě pyramidy hodnot

Pyramida běžného člověka

Vrchol:

  • Peníze
  • Komfort
  • Potěšení
  • Status
  • Úspěch
  • Absence problémů

Pyramida člověka s mimořádným duševním zdravím

Vrchol:

Stát se nejlepší, nejsilnější a nejsvobodnější verzí sebe sama a ideálně rodina

Pod tím:

  • Charakter
  • Odvaha
  • Disciplína
  • Moudrost
  • Duševní zdraví
  • Služba druhým

A teprve potom:

  • Peníze
  • Úspěch
  • Výsledky
  • Komfort

Co nás může naučit Naruto

Fanoušci Naruta, slavného japonského komixu a seriálu o mladém a zarputilém ninjovi, vědí, že jeho největším snem nebylo být bohatý. Nechtěl pohodlný život ani život bez problémů. Chtěl se stát Hokagem, tedy nejsilnějším ninjou ve vesnici. A právě proto se na překážky díval úplně jinak než většina lidí.

Když se objevil další silný protivník, Naruto se nezastavil u otázky: „Proč se to děje zrovna mně?“ Neudělal ze svého příběhu jen stížnost na nespravedlnost. Věděl, že bez těžkých soupeřů se nikdy nestane tím, kým se chce stát. Každý nový protivník byl další trénink, další lekce, další možnost zesílit.

A právě tady vidím zajímavou paralelu s duševním zdravím. Pokud je na vrcholu mé pyramidy pohodlí, budu nenávidět každou úzkost. Pokud je na vrcholu mé pyramidy absence problémů, budu nenávidět každou depresi. Pokud je na vrcholu mé pyramidy jistota, budu nenávidět každou nejistotu.

Ale pokud je na vrcholu mé pyramidy růst duševního zdraví, všechno se změní. Úzkost, nejistota, odmítnutí nebo selhání mě pak netrénují jen v nějaké konkrétní ctnosti. Trénují mě hlavně ve schopnosti nespadnout do módu oběti, nestěžovat si, nepoddávat se tomu, ale naopak to vnímat jako překážku a výzvu. Jako činku, kterou musím unést a zvednout.

Další činka od Boha

Často si představuji Boha jako dokonalého trenéra. Ne jako trenéra, který nám neustále odstraňuje závaží z činky, ale jako trenéra, který přesně ví, kolik uneseme. A který nám někdy přidá další kotouč. Ne proto, aby nás zlomil, ale proto, aby nás posílil.

Když dokážu nespadnout do módu oběti ani během opravdu silné epizody duševního zdraví, je to trochu jako kdybych udělal benchpress s činkou těžší než kdykoli předtím. Bylo to těžší, bolelo to víc, ale právě proto z toho můžu vyrůst víc.

Stoikové by možná řekli: tohle je tvoje cena za vnitřní klid. Když do mě někdo vrazí na ulici, můžu se rozčílit a o ten klid přijít. Nebo si můžu všimnout, že právě to drknutí je materiál, na kterém se vnitřní klid učím. Ten se totiž nenaučím na nerozbouřeném moři, když se mi nic neděje a jsem v relaxu na gauči. Učím se ho právě tehdy, když se dějí nepříjemné věci a něco ve mně chce okamžitě spadnout do starého módu.

Možná právě proto byli stoikové schopni přijímat život takový, jaký je. Ne proto, že by milovali bolest, ale protože věřili, že každá překážka obsahuje možnost růstu. Každá překážka se může stát materiálem pro růst duševního zdraví.

Hokage vlastní mysli

Naruto chtěl být Hokagem své vesnice. Já si myslím, že naším cílem by mělo být stát se Hokagem vlastní mysli. Největší vítězství totiž neleží venku: neleží v penězích, ve slávě ani v tom, kolik lidí nás obdivuje.

Leží v tom, že si dokážeme zachovat odvahu, svobodu a vnitřní klid i ve chvíli, kdy nám život postaví do cesty dalšího soupeře. A možná právě tehdy bychom si měli říct: „Skvělé. Další trénink.“

Právě tato myšlenka se postupně stala jedním ze základních kamenů Transformativní terapie. Nejde pouze o odstranění symptomů. Jde o otázku, jakým člověkem se díky svým výzvám můžeme stát. Cílem Transformativní terapie je naučit se nepadat do módů oběti, ať se stane cokoli. A právě to pro antické filozofy znamenalo mít silnou duši: ne to, že neměli symptomy úzkosti nebo deprese, ale to, že se učili zůstat pevní i uprostřed života, který není rovný ani snadný.